Konzulát v Papeete

Po svém vzniku v roce 1918 Československá republika začala vytvářet svou vlastní síť diplomatických a konzulárních úřadů na všech kontinentech. Zatímco diplomatické mise (tehdy zejména vyslanectví) slouží především k udržování politických, diplomatických a ekonomických vztahů mezi oběma státy, posláním konzulárních úřadů je hájit zájmy občanů Československa vůči orgánům hostitelské země. Tyto zastupitelské úřady vznikaly na zelené louce, a vybudování ucelené sítě trvalo téměř celé první desetiletí nezávislé Československé republiky.

Vedle konzulárních úřadů, které byly zřízeny a financovány přímo státem a kde pracovali vyslaní pracovníci z Československa v čele se jmenovaným a vládou přijímacího státu schváleným vedoucím konzulárním úředníkem, existovaly po celém světě tzv. honorární konzuláty. I to byly oficiální zastoupení Československé republiky, avšak nebyly financovány ze státního rozpočtu, nýbrž jejich vydržování bylo zajištěno vlastními prostředky tzv. honorárního – čestného – konzula. Byl jim většinou občan hostitelské země, vážený svým postavením, vlivem a kontakty ať již kulturními, hospodářskými, politickými či rodovými na Československo.

Ostrov Tahiti ve skupině Společenských ostrovů patřil k Francouzské Oceánii (oficiální název Etablissements françaises de l´Océanie). Na Tahiti žilo vedle domorodého obyvatelstva a francouzských úředníků a obchodníků také poměrně velké množství cizinců, zejména Číňanů či Angličanů. Ostrov také patřil k významným střediskům námořního obchodu v Pacifiku . Proto již na počátku 20. století zde existovala poměrně hustá síť zastoupení cizích států, výhradně však honorárních konzulátů. Působili zde například konzulové USA, Velké Británie, Norska a Švédska, Chile, Peru, Číny, Německa a Ruska . Dánsko mělo v hl. městě Papeete svůj konzulát asi do r. 1895, obdobně Itálie uváděla ve stejné době svůj vicekonzulát. V 80. letech 19. stol. dokonce fungoval konzulát tehdy nezávislého státu Havaj.

V roce 1926 žilo na Tahiti a několika dalších ostrovech asi 90 Čechoslováků, z nichž v té době ještě všichni měli státní občanství ČSR. Až počátkem dalšího desetiletí někteří z nich požádali o občanství francouzské. Uskutečnily se první sňatky, narodily se první děti, první z vystěhovalců zemřeli.

Bohužel tato malá československá kolonie nedokázala držet při sobě a byla rozpolcena na dvě, skoro můžeme říci nepřátelské skupiny. Proto na Tahiti vznikl ne jeden, ale hned dva naše spolky – Spolek Čechoslováků v Papeete a Aliance Čechoslováků ve Francouzské Oceánii. Zjednodušeně můžeme naše krajany sdružené v těchto spolcích na ostrově rozdělit na příznivce a odpůrce Miloše Řivnáče či Jindřicha Hladíka. Předsedou Spolku je brněnský rodák a legionář Jeřábek, jeho hlavními představiteli byli M. Řivnáč, V. Hejl a R. Pánek, předsedou aliance byl královéhradecký rodák Hušek.

Pro Francouzskou Oceánii v té době byl příslušný konzulát ČSR ve francouzském Marseille, i když sem daleko blíže bylo z Austrálie, kde jsme měli generální konzulát v Sydney. Jeho správcem byl konzul Emanuel Hajný. Ten se již od samého počátku zajímá o poměry na Tahiti a nedalekých Markýzských ostrovech. V roce 1925 jej MZV vysílá na pracovní cestu na Tahiti, aby se sám na vlastní oči seznámil se situací Čechoslováků na ostrovech.

Hajný v listopadu 1926 ve zprávě pro ministerstvo zahraničí píše o životních podmínkách na Tahiti, které jsou zde „těžké, avšak klima příznivé a nikdo nemusí trpět hladem.“ Naproti tomu varuje před emigrací na Markýzy, kde firma Compagnie Francaise des Phosphates těží fosfáty. Píše, že tato práce „je velice obtížná a naprosto nevhodná a nedůstojná pro čs. emigranty.“ Guvernér Francouzské Oceánie jej prý informoval o příjezdu 200 českých pracovníků na Makatea, hlavní středisko těžby fosfátů. Tento počet byl zřejmě velmi nadnesený. Nicméně, jak dále uvádí, „v červnu 1926 na Markýzech pracovalo 10 našich lidí jako řemeslníci (stolaři, zedníci atd.) a pracují bez smlouvy. Plat na Markýzách obnáší 650 Fr. (z toho 180 Fr. na stravu). Život je pro naše dělníky velmi těžký - vzdálenost od civilizace, dlouhá prac. doba. Utrpí-li úraz bez své viny, společnost mu platí 1 týden plný plat, druhý týden jen půlku. V případě, že si jej sám způsobí, nemá na nic nárok.“ Proto Hajný varuje ústředí v Praze před vystěhováním na Makatea. Obecně platí, že jak na Tahiti, tak zejména na Markýzách jsou českoslovenští krajané bez jakékoliv právní ochrany.

Právní ochrana našich občanů, styk s československými úřady, vyřizování žádostí, potvrzování podpisů a vystavování dokladů by byly základními úkoly konzulátu, kdyby byl zřízen. K tomu přistupují ještě hospodářské zájmy státu a jejich rozšíření.

Myšlenka ustavení konzulátu se poprvé objevuje v Hajného zprávě z konce roku 1926. Doporučuje zřízení honorárního konzulátu za účelem ochrany české kolonie a rozšíření národohospodářských styků a jeho podřízení generálnímu konzulátu v Sydney místo Marseille.

Konzul Hajný se zmiňuje i o tom, kdo by připadal jako konzul do úvahy. V žádném případě nepřichází do úvahy nikdo z naší kolonie. Při jednání s guvernérem Fr. Oceánie mu byl doporučen jistý p. Bérard, řed. fy Raoulx et Fils, který je ale honorárním konzulem belgickým. Hajný sám doporučuje na to místo pana I. E: Walkera, současného britského konzula, kteréžto funkce je připraven se vzdát. Má svou vlastní firmu (F.R. et I.E. Walker, Shipbuilders, Shipmasters and House Contractors), kde zaměstnává i Čechoslováky. Zná poměry – narodil se v Oceánii - a může prokázat našim přistěhovalcům značné služby.

Dalším případným kandidátem by mohl být pan René Solari, syn státního generálního sekretáře, nejmocnější osoby v Oceánii. Jak se však proslýchá, jeho soukromý život však není bezvadný (svobodný, 32 roků stár). Dále do úvahy by mohli přicházet starý přítel generála Štefánika pan Leon Brault, popřípadě pan Frogier či další Štefánikův přítel, pan Leboucher, původem z chilské rodiny.

Někdy na přelomu roku ministerstvo zahraničních věcí posoudilo návrhy E. Hajného a rozhodlo, že konzulát na Tahiti bude zřízen. Měl by vykonávat agendu obchodní, vízovou, legalizační, péči o krajany a vystěhovaleckou. A protože by šlo o honorární konzulát, jeho správce by musel činnost úřadu vydržovat z vlastních prostředků. ČSR by dodala jen štít se státním znakem, pečeť a razítko. Dohlížecím úřadem by byl GK v Sydney. Potvrzuje to informace z MZV na generální konzulát v Marseille z 5.3.1927.

Jednání o tom, kdo bude konzulem, se začalo protahovat. I. E. Walker měl nepřiměřené požadavky, nevyhověl ani Th. Bérard, který, jak se ukázalo, nebyl ředitelem firmy Raoulx et Fils, ale jejím pouhým úředníkem. Ani jeho minulost nebyla prý bezvadná a bylo lze pochybovat i o jeho pocivosti. René Solari neměl dvaatřicet, ale třiadvacet let a pro svůj věk nepřicházel proto do úvahy. Leon Brault, advokát by byl sice vhodný, ale zase je starý. Je velmi vážený ve společnosti, ale jeho duševní schopnosti jsou již omezeny. Jeho syn, rovněž Leon, vede advokátní kancelář svého otce, mohl by též přicházet do úvahy, avšak je pracovně vytížen. Další kandidát, p. Frogier, Polynézan rodem má sice postavení (ředitel Companie navale), ale je bez vyššího vzdělání.

Návrhy konzultovalo vyslanectví v Paříži s p. Amédetem, který se z Tahiti přestěhoval po válce do Paříže, kdysi blízkým přítelem generála Štefánika. Ve hře zůstali dva kandidáti, oba čtyřicátníci: A. Leboucher, obchodník, švagr p. Amédeta, a dr. L. Sasportas, vážený a zámožný lékař, inspektor zdravotnictví na ostrově. Leboucher však neprojevil zájem, a proto další pozornost se upřela na dr. Sasportase.

Ten projevil zájem, a protože v září a říjnu 1928 pobýval v Paříži, pozval ho zastupitelský úřad na jednání. V očích vyslaneckých úředníků zanechal velice dobrý dojem. Jednání se však opět protahovala a otázka konzulátu se stala palčivou záležitostí.

V letech 1929 a 1930 (dopisy z 1.5.1929 a 20.4.1930) se do diskuse zapojil i Spolek Čechoslováků. Sasportas je pro ně nepřijatelný, „protože se nikdy o Čechoslováky nezajímal a někteří krajané si dokonce na jeho jednání stěžovali. Nemají vůči němu důvěru, protože stál vždy na straně pana Hladíka.“ Místo něj navrhují dr. Fernanda Cassiau, který se těší důvěře a podpoře Spolku. Dr. Cassiau je povoláním lékař, za války bojoval v srbské armádě. Je slavjanofil a známý filantrop. Byl dojat politováníhodnou situací několika našich krajanů, kteří se stali případy vykořisťování ze strany společnosti „Les Marquises“ a přehmatů pana Hladíka. Rád prý přijme zcela bezplatně zastupování zájmů krajanů.

Ministerstvo konečně zareagovalo a požádalo zastupitelský úřad v Paříži (26.8.1929), aby přezkoumalo údaje o dr. Cassiau, zejména, je-li honorárním konzulem Republiky Chile, jak se dozvědělo. Vyslanectví dotaz přešetřilo, potvrdilo, že jmenovaný skutečně byl chilským konzulem, navíc i starostou města Papeete. Nyní však již několik let je přiděleným lékařem civilní a vojenské nemocnice v Papeete, na kteréžto místo byl jmenován guvernérem kolonie. Záležitost konzultovalo i s panem Amédetem, který, byť i nadále podporoval kandidaturu pana Sasportase, přiznal, že Cassiau je osobou váženou.

Situace se však vyřešila sama. Dne 17.4.1930 informuje vyslanectví v Paříži Prahu, že dr. Sasportas byl jmenován komisařem interkoloniální expozice za Fr. Oceánii na výstavě roce 1931 a na Tahiti se vrátí až za dva roky. Žádost Spolku a jmenování dr. Cassiau dostala velkou podporu i z Prahy. Do záležitosti se vložil na dálku i poslanec Národního shromáždění Jan Slavíček , který byl údajně přítelem Miloše Řivnáče, od počátku sledoval osudy české kolonie na Tahiti a stal se čestným předsedou Spolku. O morální podporu a pomoc ve věci jmenování konzula na Tahiti požádali vystěhovalci i T. G. Masaryka, prezidenta republiky (dopis z 17.7.1930).

Proti jmenování dr. Cassiau československým konzulem se vyskytla ještě jedna námitka. Dr. Cassiau měl před několika lety údajně nepřátelsky vystoupit vůči památce generála Štefánika, když se městská rada zabývala návrhem Leona Braulta pojmenovat jednu z ulic v Papeete právě po Štefánikovi, který v předválečných letech na Tahiti pobýval. Cassiau to však důrazně popřel a vyslanectví v Paříži po rozhovoru s ním jeho kandidaturu doporučilo (koncept pravděpodobně neodeslaného dopisu z 1.10.1930).

29. října 1930 jmenoval ministr zahraničí honorárním konzulem Republiky československé dr. Fernanda Cassiau.

O práci konzulátu po svém oficiálním otevření není moc zpráv. Víme, že dr. Cassiau podával svá hlášení generálnímu konzulátu v Marseille. To by znamenalo, že nebyl podřízen konzulátu v Sydney, jak navrhoval E. Hajný. Z důvodu zmenšení československé kolonie odpadla zřejmě většina otázek, spojených s legalizací dokumentů, a tak konzulát řešil zejména otázky sociální a obchodní. Jedním z nejvážnějších případů, kterými se zabýval, byl případ repatriace rodiny Veselských, jež se ocitla v nouzi. Nakonec se ukázalo, že to bylo všechno jinak, a Veselští, když si měli vyzvednout lodní lístky, odmítli tak učinit a zůstali na Tahiti.

V té době vzrůstá zájem československých firem o obchodování s Francouzskou Oceánií, především s Tahiti. Hledají mezi českými vystěhovalci člověka, schopného zavádět a podporovat čs. výrobky. Jedním z nich byl i Josef Prokop, který se vystěhoval r. 1926. Stal se zástupce fy Baťa, Plzeňského pivovaru i některé z firem, vyvážejících bižuterii. V r. 1934 se ministerstvo obchodu zmiňuje na MZV (přípis z 6.11.1934), že již udělal obchody za 11 400 Kč. Nezdá se to mnoho, ale uvědomíme-li si, že v té době celkový vývoz z Československa se pohyboval pod hranicí 10 mil. Kč, není to zas tak málo.

V polovině roku 1933 byl vyšetřován z podezření z loupeže Josef Hartman, jeho vina se pravděpodobně nepotvrdila, ale celá aféra vzbudila nedůvěru úřadů vůči našim přistěhovalcům, z nichž velká většina byla v té době bez zaměstnání, a hrozilo jim vypovězení z Oceánie.

Konzul Cassiau nemohl již pravděpodobně zasáhnout a pomoci, protože onemocněl rakovinou a ležel v nemocnici po operaci (kopie dopisu Ant. Kovaříka Jeřábkovi z 19.6.1933 – příloha přípisu konzulátu v Marseille na MZV z 12.9.1933). Dne 29. července 1933 dr. Fernand Cassiau po druhé podstoupené operaci zemřel .

Činnost konzulátu jeho smrtí ale neskončila. Již dva roky před svou smrtí doporučil dr. Cassiau v případě své nepřítomnosti či nemoci za svého zástupce přítele a veřejného činitele Armanda Hervé. Buď si byl vědom toho, že vedle své funkce starosty města nemůže druhou čestnou funkci vykonávat, nebo již tušil, že jeho dny jsou sečteny. I guvernér Francouzské Oceánie se za pana Hervé zaručil („je plně kvalifikován pro zastávání funkce konzula a [guvernér] nemá proti tomu žádné námitky“).

Armand Hervé, nar. 16.5.1888 v Marseille, byl rytířem řádu Čestné legie, kapitánem letectva, obchodníkem a majitelem realit v Papeete, členem soukromé rady kolonie, předsedou obchodní komory v Papeete a presidentem místní Unie válečných veteránů.

Z existujících pramenů se zdá, že Hervé opravdu ještě za života dr. Cassiau vykonával s vědomím ministerstva funkci jeho zástupce. V činnosti pokračoval i po jeho smrti a měl zájem o definitivní jmenování. K němu došlo poměrně rychle, někdy po 2.1.1934, kdy konzulát v Marseille doporučuje „jeho jmenování i se zřetelem na to, že ve zmíněné funkci zastupoval zesnulého dr. C“.

Zanedlouho se ale se svými protesty (dopis z 10.9.1934 ministerstvu zahr. věcí) začínají ozývat zástupci československých usedlíků. Opětovně protestuje Spolek Čechoslováků, či spíše soukromě jeho dva členové, Rudolf Pánek a Antonín Kovařík. Spolupodepsán jako tajemník Spolku je Miloš Řivnáč. Vzpomínají na dobu, kdy dr. Cassiau vykonával funkci konzula, jako na „jasné chvíle v historii čs. kolonie na Tahiti.“ Odmítají pana Hervé jako nástupce bývalého konzula a „celou záležitost s jeho jmenováním považují za omyl a ptají se, proč konzulem nemůže být například pan Emanuel Rougier, člověk, který zaměstnával a zaměstnává mnoho našich krajanů.“ Kritizují A. Hervé, že se k nim nechce znát a prý „dokonce odmítl i pozvání k oslavě 28. října a šel raději do biografu“. Oznamují dále, že Hervé likvidoval zdejší největší čínský obchodní dům a vede ho pod svým jménem, a že proto musel opustit místo presidenta obchodní komory.

Na konzulátu v Marseille ani na ministerstvu neberou tyto výtky vážně a pochybují o charakteru pisatelů, zjevně A. Kovaříka. Konzulát píše 4.12.1934 na ministerstvo, že „ať bude konzulem jmenován kdokoliv, vždy nominace narazí na odpor části čs. krajanů, jejichž nálady a sympatie se mění podle hmotné situace a osobních vztahů.“ Konzulát varuje i před tím, že „krajané si budou osobovati tím více práv a tím častěji zasahovat, jakmile se budou domnívat, že ve svých stížnostech dosahují úspěchů.“ Naopak dle názoru konzulátu pan Hervé pracuje ve funkci obětavě, což je možno prokázat i na případu repatriace sirotků Hubáčkových, z nichž František trpí elefantiasidou. Na jejich repatriaci Hervé přispívá prý z vlastních prostředků.

Zhruba ve stejné době ale dostalo negativní informaci o novém konzulovi ministerstvo obchodu od výše zmíněného J. Prokopa, který ve své obchodní zprávě ministerstvu se zmínil, že má s A. Hervé problémy. Hervé, jako zástupce konzula dostal žádosti sedmi čs. firem na posudky o Prokopovi. Protože žádosti byly v češtině, překlady mu dělali příslušníci čs. kolonie, a kdekdo mu diktoval do pera reference. „Ještě štěstí“, píše Prokop, „že zde nemám nepřátele, jinak by posudky jistě špatně dopadly.“ Dále informuje o konzulovi, že je kapitálově zúčastněn na jakýchsi ne zrovna čistých čínských obchodech v Oceánii. A končí, že „nikdo se nás Čechoslováků neptal, zda toho pána chceme.“

Do třetice se na ministerstvo zahraničí dostala zpráva od Miloše Řivnáče, napsaná někdy v říjnu či listopadu 1934 a doručená přes Marseille. Řivnáč se omlouvá, že spolupodepsal stížnost na pana Hervé, protože byl k tomu nucen jako tajemník kolonie (spolku). Překvapivě však doplňuje informace předchozích dvou dopisů. Armand Hervé je zapleten do aféry podvodného úpadku čínské banky Kong Ah. Dal se prý jmenovat jejím likvidátorem, ač byl sám jejím společníkem, povolil její další obchodování a dal si vyplatit 240.000 fr. Kromě toho dovolil přenést část majetku firmy do cukrovaru v Atimaono na Tahiti, kde je rovněž společníkem. Hervého jeden společník je již ve vazbě. A.H. z procesu vyjde v každém případě s pošramocenou pověstí. Do aféry jsou prý namočeni i státní úředníci v čele s guvernérem.

Teprve až nyní, na základě Řivnáčovy zprávy, kterou považuje za seriózní, začíná ministerstvo jednat. Žádá konzula Vávru v Marseille, aby prověřil, zda vyslovená nařčení A. Hervé z podvodu odpovídají skutečnosti. Pokud ano, bylo by nutno uvažovat o jeho zproštění z funkce prozatímního správce honorárního úřadu v Papeete.

Dne 27.1.1935 obdržel konzulát v Marseille Řivnáčův telegram, v němž se sdělovalo, že Hervé byl zatčen a konzulát soudně zapečetěn. O čtrnáct dní později se vyslanectví informuje na francouzském ministerstvu zahraničí, které o dalších čtrnáct dní potvrzuje (7.3.1935), že pan Hervé je skutečně ve vyšetřovací vazbě z podezření podvodného úpadku, zneužití důvěry a nedovoleného propůjčení svého jména v aféře Kong Ah, a dodává, že archiv a inventář konzulátu bude zabezpečen.

Koncem března (29.3.1935) československá strana oficiálně oznamuje francouzskému ministerstvu zahraničí i veřejnosti prostřednictvím tahitského tisku, že došlo k rozhodnutí o dočasném uzavření honorárního konzulátu v Papeete následkem zatčení pana Armanda Hervé. Z celkové korespondence je vidět, že oficiální československá místa litují toho, co se stalo, protože pan Hervé jako honorární konzul plně vyhovoval, svou funkci vykonával obětavě a bez ohledu na osobní náklady. Ke krajanům se choval taktně – námitky, jež vůči němu byly, lze právem přičíst rozmíškám mezi krajany a osobním nevraživostem. V tomto uctivém a smířlivém tónu píše ministerstvo panu Armandu Hervé (návrh dopisu z 2.4.1935), v němž mu s lítostí oznamuje, že MZV se rozhodlo pozastavit aktivity honorárního konzulátu a funkce provizorního správce a že děkuje AH za jeho precizní spolupráci ve věcech obchodních, za jeho morální podporu a materiální pomoc poskytovanou našim krajanům.

Vzápětí se ministerstvo i zastupitelské úřady ve Francii počínají poohlížet po novém kandidátovi na konzula. Mezi prvními jmény se objevují Emile Rougier, prezident agrární komory v Papeete, plantážník na Velikonočním ostrově, dále Emile Martin, majitel elektrárny na Tahiti, člen obch. komory, a Eduard Alm, vicepres. agr. komory, ředitel školy, představitel evangelické obce v Papeete.

Československé straně se nejvíce zamlouvá pan Martin. Kromě elektrárny vlastnil v Papeete obchod s elektrickými potřebami a byl obchodním zástupce firmy Michelin. V elektrárně zaměstnával jako strojníky bratry Pánkovy, díky jimž s československými úřady by mohl korespondovat v češtině. Proti jeho nominaci nemá nic ani francouzské ministerstvo zahraničí. Proto jej v listopadu 1935, kdy zřejmě Martin pobývá ve Francii, k návštěvě vyslanectví (22.11.1935), kam se Emile Martin záhy dostavil. Zřejmě splnil očekávání, a proto MZV prostřednictvím Paříže vyzvalo p. Martina k podání písemné žádosti.

Nicméně ani koncem roku 1936 není nový konzul jmenován. Martin ztratil pravděpodobně o své jmenování zájem a počátkem roku 1937 odjel opět do Paříže. V té době ještě jednou naposledy se pokouší Spolek Čechoslováků v Oceánii ovlivnit jmenování konzula.

Otázkou je, zdali ho ještě naše malá kolonie a potřeby státu vyžadují. Většina Čechoslováků, kteří zůstali na Tahiti, mezitím přijala francouzské občanství a od počátku třicátých let se jejich hmotná situace zlepšila. V dopise z 4.2.1937 Spolek uvádí, že „...naše kolonie i ve zdejší krizi spíše vzkvétá“ a informuje, že deset Čechoslováků vlastní živnostenské listy (dva hoteliéři, uzenář, knihkupec, obchodník s jabloneckou bižutérií, obchodník s obuví Baťa, strojní zámečník a truhlář, fotograf a stavitel), dalších pět jsou vlastníci plantáží a zbývající zaměstnanci. Spolek žádá, aby konzulem byl jmenován pan George Ahn, místní advokát.

Toto je v podstatě poslední zpráva o stavu konzulátu a o hledání nového konzula na Tahiti. Poté, co pan Martin definitivně své jmenování odmítl a odjel do Evropy, k výběru nového konzula nedošlo pravděpodobně ani do konce roku 1937. V roce 1938 přišly už jiné starosti. V Evropě se schylovalo k válce. A osud Československa byl rovněž naplněn.

O pár desítek Čechoslováků a o honorární konzulát někde na druhém konci světa nemá nikdo více čas a ani zájem. Rokem 1939 skončila historie československého konzulátu na Papeete. I když Francouzská Oceánie po celou dobu války stála na straně svobodné Francie a uznávala existenci Československé republiky, naše úřady již nikdy, ani po válce, neměly potřebu obnovit jednání o zřízení konzulátu v Papeete a v dnešní době již pravděpodobně nikdo neví, že v Oceánii jsme měli ve třicátých letech 20. století oficiálně náš konzulát, který sice většinu doby své existence ani pořádně neexistoval, ale o jeho bytí a činnost se rozpoutal v oné době velká bitva.

Při studiu mne zaujala ještě jedna otázka. Trvá právní existence honorárního konzulátu v Papeete po dnešní dobu nebo nikoliv? V roce 1935 československá strana oznámila francouzské straně své jednostranné rozhodnutí o dočasném uzavření honorárního konzulátu v Papeete následkem zatčení pana Armanda Hervé. Domnívám se, že existence konzulátu není vázána na svého představitele a existuje nezávisle na tom, zda funkce konzula je obsazena, nebo nikoliv. Takže konzulát existoval až do roku 1939 bez ohledu na to, že honorární konzul nebyl jmenován. A tato skutečnost existovala po celé období války, protože vláda svobodné Francie uznávala existenci Československa po celou dobu. Po r. 1945 nikdy se Československo neobtěžovalo oznámit Francouzské republice, že definitivně ruší svůj konzulát v Papeete, a proto, pokud je má domněnka správná, konzulát v Papeete existuje de jure až po dnešní dobu, protože Česká republika je právním nástupcem zaniklého Československa. Činnost konzulátu je dočasně přerušena, protože jeho správce není jmenován.

(c) Karel Kysilka 2010