Miloš Řivnáč

Stejně jako se ptal Jiří Křesťan, kdo že byl Miloš Řivnáč, tak tutéž otázku jsem si položil i já. Křesťan na základě informací, získaných studiem fondu presidia Policejního ředitelství, vykreslil Řivnáče jako nezodpovědného mladého muže, bouřlivého příslušníka zlaté pražské mládeže 20. let 20. století, defraudanta a podvodníka, neschopného manažera a téměř sňatkového podvodníka. Měl jsem možnost studovat Řivnáčovy stopy na Tahiti až do poloviny třicátých let. Zpočátku obdobný obrázek, jaký nastínil J. Křesťan, se začal poznenáhlu měnit. V jeho životě se samozřejmě mnoho temných míst, ale ne všechny zprávy jej představují již tak v špatném světle.

Miloš František Karel Řivnáč se narodil 29. března 1892 na Novém Městě v domě č.p. 947 na rohu Růžové a Olivové ulice, nedaleko chrámu sv. Jindřicha, kde byl přesně týden před Velkým pátkem, dne 7. dubna, pokřtěn. Jeho rodiči byli velkoobchodník Josef Řivnáč a Angelina, dcera mlynáře Karla Veselého ze Sloupu v Moravském krasu u Blanska.

Rod Řivnáčů se přistěhoval do Prahy někdy koncem 18. století, pravděpodobně od Pardubic. Milošův pradědeček byl vážený staroměstský měšťan a kožešník František Řivnáč (+1843), v jehož šlépějích pokračoval nejmladší syn Václav (1812-1888). Z jeho dětí František (1839-1892) se domohl titulu c.k. dvorního kožešníka, Vojtěch (1840-1898), nositel záslužného kříže ve zlatě s korunou, byl vrchním inspektorem a přednostou České západní dráhy, Václav (1838-1897) ústředním ředitelem České eskomptní banky, Alois (1844-1892) majitelem firmy Neswadba & Rziwnacz, velkoobchodník s cukrem, Karel V. (1851-1913), majitel obchodu s módním zbožím pro pány na exkluzivním místě na dnešní Národní třídě proti galerii Platýz, a Josef (1846-1902), akademický malíř, významný představitel krajinářské školy. Bratry kožešníka Václava byli dlouholetý kaplan a farář u sv. Štěpána, Ignác Řivnáč (1804-1874), a František Řivnáč (1807-1888), zakladatel nejstaršího pražského kněhkupectví a nakladatelství, které sídlilo v budově zemského muzea, pozdějšího paláce Zemské banky Na příkopech č. 24. František Řivnáč byl dědečkem našeho Miloše Řivnáče. Zatímco syn Antonín (1843-1917) převzal otcovo knihkupectví, které přeměnil v moderní nakladatelský závod, a postavil na rohu Palackého náměstí a Palackého nábřeží velký obytný dům, v němž bydlel se svou rodinou, druhý syn Josef (*1858, + po 1925) společně s Václavem rytířem Holejšovským ze Slavětína založili před r. 1882 na Florenci velkoobchod s indigem, barvivy a lučebninami. V roce 1887 se Josefu a Angelině Řivnáčovým narodil syn Julius a o pět let později náš Miloš. Rodina se přestěhovala z Růžové ulice do Krakovské č. 12 .

Rozepisuji se tak rozsáhle o rodinném původu Miloše Řivnáče, jednak proto, že J. Křesťan se omezuje ve svém vyprávění pouze na Milošova otce a bratra, a jednak proto, abych poukázal na důležitost a postavení rodu Řivnáčů v Praze na přelomu 19. století, které přetrvávalo až do konce první republiky. Proto se Miloš Řivnáč mohl později odvolávat z Tahiti na své známé v Praze - zejména dr. Piláta, vysokého úředníka Živnostenské banky a jejího zástupce v Masarykově akademii práce, dále ředitele Orta z Průmyslové banky a dr. Pospíšila ze Státní banky - s tím, že mu přislíbili poskytnout kapitál, a proto jeho nepřátelé rozšiřovali o něm pomluvy a psali stížnosti jeho otci , a proto se mýlil v roce 1935 marseillský konzul dr. Vávra, když se o Milošovi zmiňuje jako o bratrovi známého pražského nakladatele (měl na mysli pokračovatele knihkupecké tradice Antonína Řivnáče ml., vnuka Františka Řivnáče, tedy Milošova bratrance).

Miloš vyrůstal v bezstarostném prostředí a blahobytu, avšak ve stínu svých známých příbuzných a zejména staršího bratra Julia, který r. 1910 ukončil vysokoškolská studia chemie na ČVUT a nastoupil do zaměstnání ve firmě V. Kozák na Novém Městě. Miloš studoval na vyšší průmyslové škole chemické v ulici Karolíny Světlé, ale k maturitě nedošel a dokonce se v té době pokusil z neznámých důvodů o sebevraždu. Na Tahiti se nechal titulovat jako inženýr, což byl titul, který mu nepříslušel, protože zmíněnou školu neabsolvoval, na druhou stranu jeho znalosti chemie byly přinejmenším větší než průměrné, neboť jednu dobu pracoval jako chemik u francouzské společnosti pro těžbu fosfátů.
Jeho působení ve vojenské službě je rovněž zastřeno tajemstvím. Sám o sobě uvádí, že za války sloužil v československé armádě jako poručík. Je však jisté, že v československých legiích nikdy nebyl. Naopak, jeho protivníci uváděli, že sloužil u říšskoněmeckého (!!) trénu.

Když předkládal ministerstvu zahraniční a ministerstvu sociální péče své propočty, týkající se možnosti fungování projektu zemědělského podniku v údolí Papenoo, byl považován v horším případě za podvodníka, snažícího se přilákat na Tahiti pracovní síly ne do zemědělství, ale na těžkou práci ve fosfátových dolech, v lepším případě za blázna a snílka. Nejlépe jej charakterizoval R. Katz, dopisovatel novin Vossische Zeitung, kdy o něm napsal, že Řivnáč na něj, přes původní zcela negativní informace o jeho osobě, zapůsobil jako "patologický optimista, avšak vcelku dobromyslný člověk, který svému optimismu věří." Jak si ještě ukážeme, Řivnáčovy ekonomické výpočty až drobné chyby však nebyly zcestné a projekt by byl realizovatelný, kdyby se byl setkal s větším pochopením. Koneckonců, Řivnáč nebyl tak špatným manažerem a neúspěšným podnikatelem, když až do své smrti úspěšně vedl na Tahiti svůj hotel Tiare, který ostatně funguje pod názvem Rivnac až dodnes.

Miloš byl v každém případě, přátelský, ve společnosti oblíbený, na druhé straně důvěřivý až lehkomyslný. Křesťan ve svém článku uvádí jeho finanční a společenské aféry počátkem dvacátých let, které vyvrcholily defraudací svěřených prostředků, byly předmětem vyšetřování policie, ale zřejmě až poté, co se ministerstvo zahraničních věcí začalo dotazovat na Řivnáčovu osobu v důsledku zpráv z Tahiti. Stejně tak zprostředkované zprávy měl známý cestovatel Miloslav Štingl, který s odstupem padesáti let napsal, že Miloš prohrál v kasinu v Monte Carlu mnoho peněz , což se prý stalo popudem k jeho útěku na Tahiti.
Podle Křesťana Miloš se podílel spolu s bratrem Juliem na řízení otcovy firmy, která se nyní jmenovala Josef Řivnáč a syn. V Karlíně v Královské tř., dnešní Sokolovské, měli kancelář a prodejní sklad, v Hloubětíně pronajatou továrnu. V roce 1923, kdy už Miloš pobýval na Tahiti, koupil Julius továrnu ve Velvarech (dnešní Velvana a.s.), kde vyráběl "zápalné šňůry a tiskové barvy, vodní sklo, salpetr", zatímco závod v Hloubětíně pustil. To aspoň sděloval otec Milošovi ve svém dopise z 13.5.1925 jako novinku. Pak by ovšem nemohlo být ani pravdou , že Miloš Řivnáč byl nucen vystoupit z řízení továrny ve Velvarech.