Ztracený ráj

Někdy na jaře 1926 definitivně ztroskotal Řivnáčův plán osídlení údolí Papenoo. Proč se tak stalo, vysvětluje Řivnáč následovně:

Na počátku se zdálo všechno jasné. Byly přísliby, chyběl však kapitál. Přesto první osadníci (Hušek, Očenášek, Raba a Pánek) odešli do Papenoo sami a nečekali, až jich bude více.  Později tam odešel Hucl a další - celkem v Papenoo pracovalo 6 osob. Řivnáč je varoval a doporučoval, aby zatím vzali práci na Makatea u francouzské fosfátové společnosti. Leč neposlechli a samozřejmě, že v Pappenoo nemohli sami nic dělat, navíc na půdě, která jim ještě nepatřila. Odmítli přispět i svým kapitálem.

Mezitím rozjel svou akci na na náhorní plošině Toovi na ostrově Nuku Hiva Jindřich Hladík. Tam byly podmínky ještě horší.  Náhorní plošinu sami domorodci nazývají Tena Opna, země opuštěná a hladu, Francouzi pak Terre déserte. Není tam voda, půda sama o sobě je špatná a nic tam neroste. Společnost pana Hladíka získala koncesi na území o výměře asi 7,5 km2.

Po několika měsících první obyvatelé Papenoo údolí opustili. Někteří, jako Hušek se spojili s Hladíkem a pomáhali mu organizovat přísun českých pracovníků na Nuku Hiva. Jiní odešli z Papenoo na pobřeží ostrova a usadili se, kde se dalo. Další začali pracovat v fosfátových dolech na Makatea. Vykonávali práce, ke kterým se nesnížili ani Číňané. Tři další Čechoslováci jsou v ubohých podmínkách zaměstnání na plantážích poblíž Papeete. Někdy v té době přijelo dalších 35 osadníků. Začala se šířit nespokojenost, hádky, zoufalství. Rok 1926 zaznamenal první oběť mezi českými přistěhovalci. Sebevraždu spáchala dvaadvacetiletá Slávka Jarošová.