Vítejte na Tahiti

Před několika roky na jedné krajanské konferenci, pořádané Okresním muzeem v Mladé Boleslavi, jsem měl možnost se seznámit s panem Richardem Samesem z Austrálie, který mne v krátkosti seznámil s překvapujícím příběhem své rodiny, která se před 75 roky vystěhovala z Mladoboleslavska na Tahiti. Příběh mne velmi zaujal, ale nebýt náhody, že jsem na problematiku vystěhovalectví na Tahiti narazil při studiu v archivu Ministerstva zahraničních věcí v Praze, bych se jím už dále nezabýval.
Strohá řeč úředních dokumentů ostře kontrastovala s optimistickými dopisy jistého Miloše Řivnáče, stížnostmi a žalobami na něj od jeho bývalých přátel a konkurentů, objektivními zprávami československého konzula v Sydney Emanuela Hajného a informacemi o zoufalém postavení většiny členů československé kolonie na Tahiti. Jejich čtení mne čím dál tím více zatahovalo do této na veřejnosti většinou neznámé kapitoly českého vystěhovalectví.

Zežloutly stránky starých novin, které v polovině dvacátých let minulého století více či méně pravidelně informovaly o možnostech kolonizace Francouzské Oceánie a Tahiti zvláště a později popisovaly tamější těžký život emigrantů. Vítr a čas odvál vzpomínky posledních svědků. Aspoň jsem si to myslel. Při mém pátrání v archivech MZV, Kanceláře Presidenta republiky, Státním ústředním archivu, Vojenském historickém archivu a archivu ČVUT jsem se všude setkával s nečekaným zájmem a ochotou. Netušil jsem však, že kráčím ve stopách předchozích badatelů, kteří se shodou okolností před krátkou dobou o tuto problematiku zajímali. Až etnograf a pracovník MZV dr. Ivan Dubovický mne informoval o studii dr. Jiřího Křesťana, nazvané Osudy české kolonie na Tahiti (1924 - 1938) ve sborníku Státního ústředního archivu v Praze, a pan Václav Řivnáč z Vinohrad se mi zmínil o mém krajanu ze Zlína, Mgr. Jiřím Tesařovi, který se před nedávnem u něj rovněž zastavil, když, stejně jako já, hledal informace o Miloši Řivnáčovi. Setkání s Jiřím Tesařem, který po několikaletém studiu dějin emigrace na Tahiti věděl vše (a ještě daleko více), než to, na co jsem přišel já po několikaměsíčním studiu, se uskutečnilo krátce před mým odjezdem do Berlína, Toto setkání a citovaný článek J. Křesťana mne na chvíli přinutily se zamyslet nad tím, jestli má práce nebyla zbytečná a mám li v mém úsilí vůbec dále pokračovat. Asi znáte ten pocit, když vědec objeví již objevené, a spisovatel má pocit, že to, co píše, bylo už kdysi napsáno. Déja vu… Pak jsem si ale uvědomil, že vůbec nebude na škodu, když dál budu na svém příběhu, jehož osnovu jsem si už dávno vysnil, pokračovat a podívat se na tahitský příběh a jeho hlavní postavy z pohledu, který snad dosavadní poznatky může doplnit a obohatit.
 

Poděkování

Chtěl bych poděkovat Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, zejména vedoucímu archivu ministerstva panu Mgr. Štěpánu Gillarovi, za všestrannou pomoc a laskavý souhlas s publikací archiválií, týkajících se této málo známé kapitoly československé emigrace.